Tradice vodění Jidáše

Velikonoční zvyk vodění Jidáše je ve Stradouni pamětníky doložen z konce devatenáctého století, takže jeho kořeny sahají nejspíše do dob starého Rakouska. Základem této tradice je zřejmě lidový obraz potrestání zrádce vedením na popraviště a upálením, jak bylo běžné ve středověku. Podle křesťanské víry byl Jidáš jedním z Kristovy družiny, ve které měl úkoly pokladníka. Poctivost ale nebyla jeho silnou vlastností a tak se jeho zrada vykládá nejenom jako snaha získat třicet stříbrných, které byly vyhlášeny jako odměna za nalezení Ježíše Krista, ale zmocnit se i pokladny o kterou se staral. Přestože se podle křesťanské víry z výčitek svědomí oběsil na osice, lid se nejspíš nemínil vzdát jeho potrestání vlastním způsobem. Jidáš je postava oblečená do oděvu ze slámy s vysokou potupnou čepicí ze žitných stébel, nebo v dnešní době z rákosu, s trnovým ozdobeným prutem v ruce. Je veden za hluku řehtaček, které se v obci nazývají hrkačky a zpěvu popěvku o jeho zradě a trestu.

Vodění Jidáše předcházejí obchůzky chlapců školního věku s hrkáním, které nahrazuje zvuk zvonů, jež podle tradice odletěly do Říma s Kristovým zatčením a vracely se až po jeho vzkříšení. Obchůzky organizuje nejstarší z chlapců, který je pak Jidášem. Pomáhají mu Páni. Ti dbají na to, aby se průvod pohyboval bezpečně a všichni správně hrkali a zpívali. Když je dětí víc, jsou Páni velcí a malí. Je to první příležitost, kdy se ukáže jejich schopnost rozhodovat a řídit. Obchůzky jsou v dnešní době ráno, v  poledne a navečer. V minulosti byly ještě v deset hodin dopoledne a ve tři hodiny odpoledne, kdy se hrkalo "Do kostela."  Popěvek zněl:"Ó Jidáši nevěrný cos to učinil,žes svého mistra Židům prozradil.Za to musíš v pekle hořeti. S Luciperem ďáblem tam přebývati.My školáci chodíme / a klekání hrkáme/".

V minulých dobách byl popěvek delší, tradují se i slova: "Musíš za to šlapat bláto." Poslední slova popěvku se měnila podle účelu obchůzky. Ráno se zpívalo "/a klekání hrkáme/ ", v deset hodin dopoledne "/a do kostela hrkáme /" v poledne "/a poledne hrkáme /", ve tři hodiny odpoledne znovu "/a do kostela hrkáme /"a navečer znovu "/a klekání hrkáme /." Vodění Jidáše během sobotního dopoledne pak "/a Jidáše vodíme. /." Po spálení Jidášova obleku na cestě Vartě se šlo koledovat se závěrem popěvku "/a o dárek prosíme/."

V současnosti jsou obchůzky ve čtvrtek v poledne a v šest navečer. V pátek v šest ráno, v poledne a v šest navečer. V sobotu se hrká v šest ráno a pak se po deváté hodině obchází obec s Jidášem se zastávkou u každého domu. Hrká se, dokud někdo z obyvatel nevyjde ven a pak se zazpívá popěvek, kterým se současně koleduje o dárky. Dárky jsou v dnešní době obvykle peníze, vejce a sladkosti. Při pálení Jidáše chlapci zazpívají popěvek se závěrečným veršem "a Jidáše pálíme" a pak se dělí o získanou odměnu. Dělení je dalším úkolem Jidáše a Pánů a při něm se znovu ukáže jejich schopnost vést kolektiv a spravedlivě rozhodovat.

Klukovskou ctí Jidáše je obejít celou obec jen se dvěma běžnými zastávkami na odpočinek. V nepohodlném oblečení, které překáží v chůzi, nedovolí úplně připažit ruce a navíc za větru, nebo teplého počasí, jsou ty téměř tři kilometry chůze, s výhledem jen mezi stébly čepice a dlouhým šípkovým prutem v ruce, opravdový sportovní výkon.

Jako nemateriální kulturní památka byl zvyk zapsán pro jeho tradici a její nepřetržité udržování i v době, kdy se zvyklostem spojeným s křesťanskou vírou nepřálo a děti jej udržely i přesto, že po ranním hrkání musely jít do školy. V té době skončily pochůzky se zvaním do kostela, které se už do zvyku nevrátily.  Dnešní doba je pro tuto tradici příznivá a zvyk je mezi dětmi tak populární, že chlapci začínají chodit už v předškolním věku. Nemají sice ještě sílu, aby mohli točit hrkačkou, ale hrkací trakářky jim to umožní a ti starší jim pomůžou a pohlídají je. Pomoc dospělých je důležitá při strojení Jidáše, kdy je potřeba aby těch zhruba třicet metrů rulíku, kterým je obtočený a více než metr vysokou čepici z rákosu donesl bez úhony přes celou obec.